Řehenický Dvorek…..
Možná, když si toto sousloví čtete, tak si řeknete, že je tam chyba…A máte pravdu. Gramatická chyba tam skutečně je. Slovo “dvorek” by mělo být správně s malým písmenem d na počátku.
Proč tam tedy píšeme velké písmeno, když víme, že je to špatně?
Z jednoho prostého důvodu – a sice proto, že gramatika pro nás v tomto případě není tím nejdůležitějším.
Jako mnohem důležitější totiž vnímáme to, co pro nás jméno “Dvorek” znamená. Ano, čtete správně. Píši jméno!
Dvorek je totiž v tomto našem případě v Řehenicích pojmenováním místa, které toto jméno obdrželo s jasným záměrem a vizí jeho naplnění.
Pavel Kupka mne oslovil na jaře roku 2021 s otázkou, zda budeme společně tvořit místo, kde bude lidem dobře. Dodal, že pro něj je důležité, aby to bylo místo k setkávání, sdílení a inspiraci.
Když se řekne, že záměrem je, aby na tom místě bylo lidem dobře, tak to zní trochu pateticky.…Ale je to tak…Můžeme se tu filosoficky zamyslet, jak se cítíte, když je vám dobře. Jaký máte pocit?
A i když se to zdá, že se točím v kruhu, tak mohu říci, že když je mi dobře, tak mám dobrý pocit.
Mark Dzirasa, kouč a Pavlův velký inspirátor, říká: “Není nic důležitějšího než cítit se dobře.” Ale co kdo z nás prožívá, když se cítí dobře, odvisí už přímo od toho, jakou cestu jsme si v životě vybrali, jakou cestu si dnes a denně v každém okamžiku života vybíráme a s jakým záměrem k tomuto pojetí “dobrého pocitu” přistupujeme.
Chceme se cítit dobře, abychom zapomněli na to, jaký jinak žijeme těžký život? Pak nám třeba pomůže jít na oslavu, navštívit zábavní park nebo se podívat na nějakou vtipnou komedii.
Chceme se cítit dobře, abychom na druhé dobře působili a bylo jim s námi dobře, tedy s námi chtěli trávit čas, díky čemuž můžeme zapomenout na vlastní samotu? Pak si zajdeme ke kadeřníkovi, do fitka, na kurz rétoriky a poté předstoupíme před druhé a budeme jim přednášet o tom, jak je důležité o sebe v životě pečovat a skrze to se cítit dobře.
Nebo nám jde opravdu o hluboký pocit radosti a lásky, který z nás vyzařuje, protože se prostě cítíme dobře sami se sebou a víme, že díky tomu může být ve světě dobře nejen nám, ale i všem, kteří se dostanou do naší přítomnosti? Pak se zaměříme na sebe (a nejde o sobectví), usmíváme se, v těle se nám rozlévá teplo, máme pocit jako bychom zářili své světlo kolem sebe, pozorujeme svět s radostí (vědci by v tom určitě našli i působení určitých hormonů – zmiňme třeba serotonin).
I ke kadeřníkovi, i do zábavního parku i na oslavu mohu přijít a mít uvnitř sebe dobrý pocit. Výše uvedeným nechci říct, že je na těchto krásných činnostech něco špatného. I já je dělám, protože žiji v moderní společnosti a přináší mi dobrý pocit.
Mým cílem bylo jen ukázat, že je zásadní to, z jaké pozice a s jakým pocitem k tomu, co v životě dělám, a čemu se věnuji, přistupuji.
Pokud jde o pocit nedostatku – tedy např. mám těžký život, jsem sám, mám málo peněz, pak se mne dobrý pocit jen tak letmo dotkne a zase většinou odletí. A musím si ho dotovat stále znovu a znovu. Většinou to v moderní společnosti děláme přes další nové a nové zážitky v tom lepším případě. Někdy hledáme cestu skrze zapomnění, které nám moderní civilizace také silně dopřává – zapomenout na sebe lze např. skrze řešení druhých a hledání vnějších viníků, skrze sledování životů druhých ve filmech nebo skrze závislosti.
Pokud ale k tomu, co v životě děláme přistupujeme s radostí a “pocitem naplnění se” vším, co se kolem nás děje, pak se dobrý pocit může stát naším dlouhodobým průvodcem i doprovodem na cestě životem. Řekněme , že v takovém naladění jsme to my, kdo tvoří svůj život.
Je přirozené, že každý se někdy ztratí, někdy zahne za nesprávný roh, či že neví, kudy jeho cesta vede dál. I nám se to často stává. A tak vidíme, jak je důležitá vzájemná podpora.
A proto všechno, co jsem zde popsala a co se mi tak těžko dává do slov, tvoříme Dvorek. A proto s velkým D, protože má v našich životech opravdu velký význam. Chceme umožnit lidem se setkávat a inspirovat navzájem, pomáhat si hledat ten “opravdový” dobrý pocit. Chceme, aby lidé měli místo, kde mohou potkat někoho, kdo cestu, kterou hledají, už před nimi vyšlapal a oni to mohou teď mít o něco snazší. Chceme, aby lidé mohli přijít do přírody a jen tak být. A i když u toho něco zažívají – např. setkání s poníky, tak aby si u toho uvědomili, že to, co jim přináší ten skutečný dobrý pocit není zážitek sám, ale že je to jejich postoj, jak se k životu obecně a třeba právě k tomu danému prostému okamžiku v přírodě se zvířetem postaví.
Cítím velkou vděčnost za to, co jsem díky setkávání se s druhými lidmi ve svém životě- dětmi, dospělými, zdravými či těmi, co měli nějaký zdravotní omezení – mohla pochopit. Že hodnoty, které jsou pro nás důležité, můžeme šířit mezi ostatní a naopak si vybírat z hodnot druhých to, co se jeví důležité nám. Jde o vzájemný proces učení, který ale není možný bez otevřenosti. Tu za nás nikdo neodpracuje. Buď přistupujeme k životu se strachem a obavami a jsme uzavření, nebo jsme zde autenticky – otevřeně k tomu, co nám která chvíle, člověk, situace, věc do života přinese a co naopak můžeme přinést my světu kolem nás.A o tomto je již zmiňované sdílení, které si Pavel přeje, aby lidé na Dvorku zažívali.
Jméno Řehenický Dvorek nám přišlo jednoho krásného dne mezi několika dalšími slovy, které náš záměr označovaly. Mezi nimi byl i termín komunitní centrum, což je odborný výraz, kterým vysvětlujeme, “cože to vlastně budeme v těch Řehenicích dělat”. Místo, kde se budou konat aktivity pro lidi žijící v okolí (bližším i vzdálenějším). Tak by to vysvětlila parafráze odborného slovníku. Ráda bych v tom šla ale trochu dále. Pod slovem komunita cítím to, že bychom chtěli, aby setkávání na Dvorku přinášela lidem to, že se dostanou do podobného naladění a začnou cítit sounáležitost – ať jsou jejich životy podobné či úplně jiné. Komunitních center je ale v ČR celá řada, ještě se tak přímo označuje i určitá sociální služba. A tak jsme hledali něco speciálního, co by prostor v Řehenicích definovalo. A pojmenování Dvorek nám rezonovalo nejvíce. Mně jako místo bezpečné pro hry dětí i uvolnění dospělých, tak jak jsem “dvorek” zažila při letních návštěvách u babičky, kdy jsem si na něm mohla bez obav hrát s ostatními dětmi a dospělý si sedli ke kávě a pozorovali nás. Pavlovi zas slovo Dvorek evokovalo místo pro setkávání a příjemné pobývání na vesnici, na které vždy toužil žít.
Může se zdát, že je to úplně obyčejné označení pro tak vzletné myšlenky a hodnoty, které zde popisuji. Ale to je právě to – ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. Je to tak. I úplně obyčejný dvorek se může stát speciálním Dvorkem s velkým D. Stačí jej jen naplnit D(obrem) a D(uchem). D(obrem) ve významu lidí, kteří zde spolutvoří; krásné přírody, která je a bude jak přímo na Dvorku v podobě příjemné zahrady; hezkých materiálů, ze kterých budou místní stavby;a zážitků a zkušeností, které zde mohou lidé nabýt. D(uchem) ve významu jednoty – tedy vzájemného propojení, propojení nás lidí, propojení lidí mezi sebou navzájem , se sebou samými i s přírodou a životem kolem nás. A kdo se bojíte, že tu budeme dělat jen nějaké šamanské “zvláštnosti”, tak vězte, že jednotu lze hledat ve všem. I v tom, že se společně sejdeme se sousedy a budeme jim u dobré kávy naslouchat a sdílet s nimi jejich životy. Jde jen o to otevřít nejen mysl, ale i srdce tomu, že vše je potenciálně možné.
Těšíme se na vše, co nás na společné cestě s těmi, kdo se rozhodnout přidat, čeká.